|
Historie olomoucké fortifikace
|
Pevnost Olomouc jako celek, se řadí k naprostým unikátům ve střední Evropě. První písemné zmínky se datují k 11. století, kdy byl dobudován olomoucký hrad s opevněním. V průběhu dalších let se původní hrad rozrůstal spojováním kupeckých osad v město, které se v průběhu let 1239-1246 postupně opevnilo kamennými hradbami, jež na přelomu 13. a 14. století utvořily celistvé opevnění města. Od roku 1526 se město začalo znovu rozšiřovat, připojilo ke svému obvodu dnešní Sokolskou ulici a hradby se rozšířily. Do podoby, v jaké je můžeme vidět v útržcích dnes, byly hradby dostavěny v letech 1642-1650, kdy Olomouc ovládly švédská vojska generála Torstensona. Dobytí Olomouce bylo mnohem snažší, protože přicházející zvěsti o posunu švédských vojsk přiměly bohaté měšťany, přední duchovní a v čele s hejtmanem olomouckého kraje uprchnout i s cennostmi na jih. Olomouc tak zůstala s 1000 nevycvičenými muži vedenými proviantním důstojníkem Miniatim Švédům zcela napospas. Ti využili jeho nezkušenosti s obranou i boji, vybudovali si útočiště v předměstských částech, které měly být z taktických důvodů zbořeny a dobyli město během pouhých čtyřech dnů. Švédové s pomocí zbytku obyvatelstva, které nestihlo, nebo nechtělo uprchnout, dokončili opravy opevnění města. Nejvýznamnější úpravy byly snížení počtu městských bran na čtyři, jejich zajištění masivními valy, zesílení obrany na severu a severozápadě a vypálení všech předměstských částí. Toto opevnění odolalo i pokusu arcivévody Viléma dobýt město zpět. Neúspěšné bylo i téměř roční obléhání města o dva roky pozdějí. Švédové město opustili až v roce 1650 v naprosto zdemolovaném stavu na základě Vestfálského míru. Stěžejní pro město byl letopočet 1655, kdy navzdory doporučením město zbourat a neobnovit, cisař Ferdinand III. udělil Olomouci status pevnosti.
|
|
Opevnění města však ani poté nedoznalo výraznějších stavebních úprav. Na přelomu 17. a 18. století sice bylo vypracováno několik projektů modernizace hradeb, avšak ty se z důvodu nízkých dotací z c.k. státní pokladnice a politické situace realizovaly pouze torzovitě.
|
K výrazné změně došlo až po skončení první slezské války v roce 1742, v důsledku které ztratila císařovna Marie Terezie převážnou část Slezska. Morava se náhle stala pohraniční oblastí a Olomouc strategicky důležitým obranným bodem. Proto bylo rozhodnuto z dosud liknavě opevňovaného města vytvořit komplexní moderní bastionovou pevnost. Projektem této pevnosti byl pověřen původem francouzský inženýr Bechade de Rochepin, jenž navrhl důmyslný systém obrany města v několika okruzích využívající i předchozí fortifikační prvky. V roce 1757, kdy byla výstavba dokončena, byla hlavní hraniční pevnost Olomouc obehnána sítí mohutných bastionů, ravelinů, vodních příkopů, stavidel a minových chodeb.
|
Bastionová pevnost prošla pouze jednou zkouškou ohněm, a to záhy po svém dokončení. Zatímco v roce 1741 byla Olomouc vydána do rukou pruského krále Bedřicha II. bez boje, v roce 1758 ji nezískal ani po pěti týdnech těžkého obléhání. Po stažení prusů následovala dlouhá léta stavební stagnace, kdy v pevnosti docházelo jen k drobným stavebním úpravám. Vyjímku zde tvoří pouze výstavba mírových pracháren v předpolí pevnosti.
|
Po roce 1758 byly představeny plány na vybudování tzv. Fortového věnce čítajícího 17, později 21 pevnůstek na významných terénních bodech okolo města. Jejich výstavba byla navržena tak, aby bylo možno dohlédnout z jedné pevnůstky na sousední dvě, pokrylo se tak celé okolí Olomouce. Při případném napadení by byla nepřátelská vojska vidět dopředu a město by se tak stihlo dostatečně připravit na napadení. V průběhu dalších let vývoj pevnostio stagnuje.
|
Až ve 30. letech 19. století byla provedena výraznější rekonstrukce některých stávajících objektů a výstavba nových předsunutých prvků. Bylo však jasné, že i přes tyto úpravy bude nutné pevnost výrazným způsobem modernizovat. Proto od roku 1838 byly pro posílení obranyschopnosti vystavěny forty na Šibeničním a Tabulovém vrchu. Následně přichází podplukovník Julius von Wurmb se zcela novým projektem fortové pevnosti a dochází k výstavbě
permanentních fortů. Projekt byl vypracován na 25 samostatných reduitových fortů obklopujících pevnost ze vzdálenosti dvou až třech kilometrů. Vyjímku tvořil fort č. XVII. v Křelově, který byl od samotné pevnosti vzdálený 4500 kilometrů. V případě kompletní dostavby by tak obvod fortového věnce dosáhl úctyhodných 17 kilometrů. Z finančních důvodů však nebyl úplně realizovaný ani tento projekt.
|
Jako první byly v letech 1850 - 1854 vystavěny forty č. XI., XIII., XV. a XVII., které byly až na drobnosti stejné. V letech 1854 - 1857 se pokračovalo ve výstavbě, ovšem již podle nových plánů. Stavěny byly forty č. II., XX. a XXII. Jako další stejný pokračoval od roku 1857 až do roku 1863 fort č. V.a, naproti tomu byly úplně jiné dva reduitové forty č. IV. a V. stavěné v letech 1856 - 1862, jež byly dílem majora Andrease Tunklera von Treuimfeld. Důležitou úlohu v obraně olomoucké pevnosti hrály rovněž tzv. železniční forty č. I. a VII. vybudované v letech 1862 - 1865, které se od předešlých fortů vyznačovaly polovičním průměrem. V průběhu armování olomoucké pevnosti roku 1866 bylo provizorně postaveno 8 chybějících objektů, a to fortů č. III., III.a, dále pak fortu č. VI., VIII., IX. a X. a konečně fortů č. XVIII. a XIX. v prostoru Křelova. Od původního projektubylo při improvizované dostavbě fortového pásu zcela upuštěno od vybudování zbývajících fortů č. IV.a, XII., XIV., XVI. a XXI, jelikož se ukázala jejich neopodstatněnost, vzhledem k vysokým finančním nákladům spojených s výstavbou fortů.
|
Oficiálně došlo k vypovězení války mezi Pruskem a Rakouskem 22. června 1866, přičemž do rozhodující bitvy mezi pruskými a rakouskými vojsky olomoucká pevnost nijak nezasáhla. V předpolí pevnosti sice došlo k drobným šarvátkám znesvářených jezdeckých hlídek, ale k hlavnímu slovu se věnec nákladně vybudovaných fortových pevností nedostal. Dne 15. července bylo podle dochovaných pramenů vystřeleno proti bočnímu voji 2. pruské armády z fortů č. X., XV. a XVII. několik ran, avšak bez valného výsledku. Kromě letmého dotyku se pruská armáda olomoucké pevnosti, stejně jako pevnosti Josefov a Hradec Králové úplně vyhnula tak, že k jejímu obležení nedošlo. Po prohrané válce s Pruskem se z Olomouce měla stát fortová pevnos v pravém slova smyslu, především plánovanou modernizací pevnosti. Výstavba radíkovského fortu se stala poslední opevňovací aktivitou na našem území na sklonku existence habsburské monarchie do roku 1918. Strategický význam fortové pevnosti zanikl dekretem Františka Josefa I. týkajícího se zrušení olomoucké pevnosti ze dne 9.3.1886. Toto rozhodnutí však nabylo platnosti teprve 7.11.1888. Armáda si ponechala pro skladovací účely všechny permanentní forty, naproti tomu provizorní forty, které ztratily vojenský význam, byly ponechány svému osudu. V průběhu 1. světové války tvořila řada permanentních fortů záchytná místa, v jejichž prostorách byli internováni váleční zajatci jak z ruské fronty, tak z oblasti Haliče. Vznikem Československé republiky přechází vlastnictví rozsáhlého věnce fortových pevností na Ministerstvo národní obrany, které je rovněž využívá ke skladovým účelům. Po záboru Československa německou armádou se využití těchto objektůnemění po celou dobu okupace.
|
V samotném závěru drué světové války, kdy němci prohlásili olomouc za pevnost, dochází ke změně využití a také k částečnému opevňování stávajících fortových objektů řadou železobetonových střílen a bunkrů. Na základě svědeckých výpovědí a dobových snímků je patrné, že němci skutečně využili řadu fortů při obraně svých bojových pozic, o čemž svědčí patrné stopy střelných zbraní na zdech těchto objektů.
|
Do dnešních dnů se celá řada fortifikačních prvků a staveb nedochovala a proto byly forty č. II., IV., VIII., XI., XIII., XVII., a XX. prohlášeny za chráněné kulturní památky i přesto, že byl poškozen, nebo pozměněn jejich původní vzhled. V případě fortu č. VIII. se zachovaly pouze části valů.
|
V současnosti je pro veřejnost trvale přístupný fort č. XVII. v Křelově, forty č. II. a XIII. po telefonické domluvě a Korunní pevnůstka prochází náročnou rekonstrukcí, která ji nedovoluje plně zpřístupnit, otevřená je tedy jen jednorázově za účelem pořádání společenských akcí.
|
|
Pevnost Olomouc jako celek, se řadí k naprostým unikátům ve střední Evropě. První písemné zmínky se datují k 11. století, kdy byl dobudován olomoucký hrad s opevněním. V průběhu dalších let se původní hrad rozrůstal spojováním kupeckých osad v město, které se v průběhu let 1239-1246 postupně opevnilo kamennými hradbami, jež na přelomu 13. a 14. století utvořily celistvé opevnění města. Od roku 1526 se město začalo znovu rozšiřovat, připojilo ke svému obvodu dnešní Sokolskou ulici a hradby se rozšířily. Do podoby, v jaké je můžeme vidět v útržcích dnes, byly hradby dostavěny v letech 1642-1650, kdy Olomouc ovládly švédská vojska generála Torstensona. Dobytí Olomouce bylo mnohem snažší, protože přicházející zvěsti o posunu švédských vojsk přiměly bohaté měšťany, přední duchovní a v čele s hejtmanem olomouckého kraje uprchnout i s cennostmi na jih. Olomouc tak zůstala s 1000 nevycvičenými muži vedenými proviantním důstojníkem Miniatim Švédům zcela napospas. Ti využili jeho nezkušenosti s obranou i boji, vybudovali si útočiště v předměstských částech, které měly být z taktických důvodů zbořeny a dobyli město během pouhých čtyřech dnů. Švédové s pomocí zbytku obyvatelstva, které nestihlo, nebo nechtělo uprchnout, dokončili opravy opevnění města. Nejvýznamnější úpravy byly snížení počtu městských bran na čtyři, jejich zajištění masivními valy, zesílení obrany na severu a severozápadě a vypálení všech předměstských částí. Toto opevnění odolalo i pokusu arcivévody Viléma dobýt město zpět. Neúspěšné bylo i téměř roční obléhání města o dva roky pozdějí. Švédové město opustili až v roce 1650 v naprosto zdemolovaném stavu na základě Vestfálského míru. Stěžejní pro město byl letopočet 1655, kdy navzdory doporučením město zbourat a neobnovit, cisař Ferdinand III. udělil Olomouci status pevnosti.
K výrazné změně došlo až po skončení první slezské války v roce 1742, v důsledku které ztratila císařovna Marie Terezie převážnou část Slezska. Morava se náhle stala pohraniční oblastí a Olomouc strategicky důležitým obranným bodem. Proto bylo rozhodnuto z dosud liknavě opevňovaného města vytvořit komplexní moderní bastionovou pevnost. Projektem této pevnosti byl pověřen původem francouzský inženýr Bechade de Rochepin, jenž navrhl důmyslný systém obrany města v několika okruzích využívající i předchozí fortifikační prvky. V roce 1757, kdy byla výstavba dokončena, byla hlavní hraniční pevnost Olomouc obehnána sítí mohutných bastionů, ravelinů, vodních příkopů, stavidel a minových chodeb.
Bastionová pevnost prošla pouze jednou zkouškou ohněm, a to záhy po svém dokončení. Zatímco v roce 1741 byla Olomouc vydána do rukou pruského krále Bedřicha II. bez boje, v roce 1758 ji nezískal ani po pěti týdnech těžkého obléhání. Po stažení prusů následovala dlouhá léta stavební stagnace, kdy v pevnosti docházelo jen k drobným stavebním úpravám. Vyjímku zde tvoří pouze výstavba mírových pracháren v předpolí pevnosti.
Po roce 1758 byly představeny plány na vybudování tzv. Fortového věnce čítajícího 17, později 21 pevnůstek na významných terénních bodech okolo města. Jejich výstavba byla navržena tak, aby bylo možno dohlédnout z jedné pevnůstky na sousední dvě, pokrylo se tak celé okolí Olomouce. Při případném napadení by byla nepřátelská vojska vidět dopředu a město by se tak stihlo dostatečně připravit na napadení. V průběhu dalších let vývoj pevnostio stagnuje.
Až ve 30. letech 19. století byla provedena výraznější rekonstrukce některých stávajících objektů a výstavba nových předsunutých prvků. Bylo však jasné, že i přes tyto úpravy bude nutné pevnost výrazným způsobem modernizovat. Proto od roku 1838 byly pro posílení obranyschopnosti vystavěny forty na Šibeničním a Tabulovém vrchu. Následně přichází podplukovník Julius von Wurmb se zcela novým projektem fortové pevnosti a dochází k výstavbě
permanentních fortů. Projekt byl vypracován na 25 samostatných reduitových fortů obklopujících pevnost ze vzdálenosti dvou až třech kilometrů. Vyjímku tvořil fort č. XVII. v Křelově, který byl od samotné pevnosti vzdálený 4500 kilometrů. V případě kompletní dostavby by tak obvod fortového věnce dosáhl úctyhodných 17 kilometrů. Z finančních důvodů však nebyl úplně realizovaný ani tento projekt.
Jako první byly v letech 1850 - 1854 vystavěny forty č. XI., XIII., XV. a XVII., které byly až na drobnosti stejné. V letech 1854 - 1857 se pokračovalo ve výstavbě, ovšem již podle nových plánů. Stavěny byly forty č. II., XX. a XXII. Jako další stejný pokračoval od roku 1857 až do roku 1863 fort č. V.a, naproti tomu byly úplně jiné dva reduitové forty č. IV. a V. stavěné v letech 1856 - 1862, jež byly dílem majora Andrease Tunklera von Treuimfeld. Důležitou úlohu v obraně olomoucké pevnosti hrály rovněž tzv. železniční forty č. I. a VII. vybudované v letech 1862 - 1865, které se od předešlých fortů vyznačovaly polovičním průměrem. V průběhu armování olomoucké pevnosti roku 1866 bylo provizorně postaveno 8 chybějících objektů, a to fortů č. III., III.a, dále pak fortu č. VI., VIII., IX. a X. a konečně fortů č. XVIII. a XIX. v prostoru Křelova. Od původního projektubylo při improvizované dostavbě fortového pásu zcela upuštěno od vybudování zbývajících fortů č. IV.a, XII., XIV., XVI. a XXI, jelikož se ukázala jejich neopodstatněnost, vzhledem k vysokým finančním nákladům spojených s výstavbou fortů.
Oficiálně došlo k vypovězení války mezi Pruskem a Rakouskem 22. června 1866, přičemž do rozhodující bitvy mezi pruskými a rakouskými vojsky olomoucká pevnost nijak nezasáhla. V předpolí pevnosti sice došlo k drobným šarvátkám znesvářených jezdeckých hlídek, ale k hlavnímu slovu se věnec nákladně vybudovaných fortových pevností nedostal. Dne 15. července bylo podle dochovaných pramenů vystřeleno proti bočnímu voji 2. pruské armády z fortů č. X., XV. a XVII. několik ran, avšak bez valného výsledku. Kromě letmého dotyku se pruská armáda olomoucké pevnosti, stejně jako pevnosti Josefov a Hradec Králové úplně vyhnula tak, že k jejímu obležení nedošlo. Po prohrané válce s Pruskem se z Olomouce měla stát fortová pevnos v pravém slova smyslu, především plánovanou modernizací pevnosti. Výstavba radíkovského fortu se stala poslední opevňovací aktivitou na našem území na sklonku existence habsburské monarchie do roku 1918. Strategický význam fortové pevnosti zanikl dekretem Františka Josefa I. týkajícího se zrušení olomoucké pevnosti ze dne 9.3.1886. Toto rozhodnutí však nabylo platnosti teprve 7.11.1888. Armáda si ponechala pro skladovací účely všechny permanentní forty, naproti tomu provizorní forty, které ztratily vojenský význam, byly ponechány svému osudu. V průběhu 1. světové války tvořila řada permanentních fortů záchytná místa, v jejichž prostorách byli internováni váleční zajatci jak z ruské fronty, tak z oblasti Haliče. Vznikem Československé republiky přechází vlastnictví rozsáhlého věnce fortových pevností na Ministerstvo národní obrany, které je rovněž využívá ke skladovým účelům. Po záboru Československa německou armádou se využití těchto objektůnemění po celou dobu okupace.
V samotném závěru drué světové války, kdy němci prohlásili olomouc za pevnost, dochází ke změně využití a také k částečnému opevňování stávajících fortových objektů řadou železobetonových střílen a bunkrů. Na základě svědeckých výpovědí a dobových snímků je patrné, že němci skutečně využili řadu fortů při obraně svých bojových pozic, o čemž svědčí patrné stopy střelných zbraní na zdech těchto objektů.
Do dnešních dnů se celá řada fortifikačních prvků a staveb nedochovala a proto byly forty č. II., IV., VIII., XI., XIII., XVII., a XX. prohlášeny za chráněné kulturní památky i přesto, že byl poškozen, nebo pozměněn jejich původní vzhled. V případě fortu č. VIII. se zachovaly pouze části valů.
V současnosti je pro veřejnost trvale přístupný fort č. XVII. v Křelově, forty č. II. a XIII. po telefonické domluvě a Korunní pevnůstka prochází náročnou rekonstrukcí, která ji nedovoluje plně zpřístupnit, otevřená je tedy jen jednorázově za účelem pořádání společenských akcí.
